Reklama
 
Blog | Silvie Kadlčíková

Zemětřesení je v Indonésii součástí života, říká dobrovolnice

Dvacetiletá Lucie Gabrielová už toho zažila docela dost. Cestovala po celém světě, závodně lyžovala a stihla i rok studovat obor zdravotnický záchranář, než se rozhodla přejít na medicínu. Nic zvláštního u její generace, která cestuje, studuje a užívá si života. Nicméně Lucie v zahraničí zažila něco, co je pro většinu lidí ze střední Evropy naprosto neznámý jev – zemětřesení o síle sedmi stupňů Richterovy škály.

Stalo se tak na ostrově Lombok, jež je součástí Indonésie a nachází se zhruba dvě stě kilometrů východně od ostrova Bali. Její příběh je výjimečný tím, že jej neprožila v turistickém středisku, ale jako dobrovolnice ve vesnici s místními. „Před rokem jsem se rozhodla jet do zahraničí jako dobrovolník. Zvažovala jsem, jestli jet do nějaké nemocnice, ale nakonec jsem se rozhodla učit angličtinu,“ začíná své vyprávění. Jako cíl své cesty si vybrala právě indonéský Lombok. „Nechtěla jsem jet na nějaké turisticky vyhlášené místo, kde bych zaplatila spoustu peněz agentuře a nakonec vůbec nebyla na místě potřeba,“ svěřuje se. Nakonec si vybrala českou agenturu Kintari, která vysílala dobrovolníky pouze na Lombok a neúčtovala si žádné poplatky za zprostředkování. „Platila jsem si jen letenku a jídlo, ubytování jsme měli zajištěné u místních. Největší výdaj samozřejmě padl na cestu. Jídlo a náklady na život jsou v Indonésii velice nízké – oběd stojí kolem patnácti korun,“ říká.

Organizace, se kterou Lucie cestovala na ostrově provozuje školku a dlouhodobě podporuje dvě základní školy. V jedné z nich, kterou Kintari pomáhala před osmi lety rekonstruovat Lucie vyučovala místní děti angličtinu. „Dvakrát týdně jsem dojížděla patnáct kilometrů do školy, kde jsem učila. Další dva dny jsem vedla odpolední kurzy, kam chodily děti z okolí dobrovolně.“ V Indonésii se mluví různými nářečími a kdo nepracuje s turisty, anglicky umí málo nebo vůbec. Lucie se tak naučila několik frází indonésky, aby mohla s místními lépe komunikovat. „Oni si toho hrozně váží, když se naučíme pár slov jejich jazykem. Bílí turisté jsou pro ně hlavně zdroj peněz, ale jakmile viděli někoho, kdo jim chtěl pomoct, a ještě s nimi komunikoval v jejich řeči, tak ke mně přistupovali úplně jinak“ vysvětluje.

Děti odchází z místní školy / foto archiv Lucie

Mimo dobrého pocitu z výuky ale zažila i pocity strachu a bezmoci při letošním srpnovém zemětřesení.  „To první slabší, které bylo na začátku měsíce, nás zastihlo v noci když jsme spali. Najednou se začalo vše třást, padaly knihy ze stolu. Moc jsem nevěděla, co se děje, protože jsem nikdy nic takového předtím nezažila,“ popisuje. Epicentrum zemětřesení bylo na severu, kdežto Lucie bydlela na jihu ostrova, proto bylo cítit mnohem mírněji. „Další den jsme měly s dalšíma holkama už dlouho naplánovanou cestu na sever i trek na místní sopku. Nicméně díky zemětřesení jsme se výšlap rozhodly odložit a jen se tam jet podívat. Na místě jsme ale pochopily, že situace je docela vážná. Viděly jsme mnoho evakuačních center a stanů, kde byli lidé co přišli o střechu nad hlavou. Do míst okamžitě vyrazila spousta indonéských humanitárních organizací, a lidé měli zajištěné teplé jídlo, vodu a přikrývky. Každopádně jsme se necítily příliš bezpečně, a tak jsme se po dvou dnech vrátily zpět,“ vypráví.

Dobrovolníci z Kintari alespoň dovezli na sever stany a rýži. „Problém byl, že všeho bylo málo a lidí hodně, takže jsme měli velké problémy rozdělit vše spravedlivě,“ říká Lucie. Zároveň jí začali psát kamarádi a rodina, jestli je v pořádku. „V českých médiích bylo zemětřesení popisováno jako katastrofa a tragédie, takže mi všichni psali vyděšené zprávy. Místní lidé to tak vůbec neprožívali. Zemětřesení zažívají několikrát do roka a už jsou na něj zvyklí, ačkoliv ne na tak silné a četné, co jsem zažila já.“ V Indonésii ale není možné dát rovnítko mezi zvyklý a připravený. „Většina místních lidí zde totiž žije přítomným okamžikem a teprve až se něco stane, začnou to řešit. Jejich schopnosti postavit si dům tak, aby byl bytelný a při případných otřesech zůstal stát, jsou velmi špatné,“ popisuje Lucie místní podmínky.

Důsledky zemětřesení na severu ostrova / foto archiv Lucie

Zemětřesení se po pár dnech vrátilo znovu a v mnohem větší síle. „Když jsme se vrátily z výletu, tak jsme měly kolem sedmé s ostatními společnou večeři. Začátek si moc nevybavuju. Všechno se začalo třást, ozvala se obrovská rána. Najednou jsem začala utíkat pryč, aby na nás nespadl přístřešek, ve kterém jsme jedli.“ To je totiž hlavní pravidlo při takové události – utéct z budovy na otevřené prostranství. „Když přešly nejhorší otřesy, došlo nám, že může přijít ještě něco horšího – tsunami. Byli jsme asi kilometr od pláže, takže místní s hrstkou turistů, co neodjeli po prvních otřesech vzali motorky, nebo co bylo po ruce a utíkali do vnitrozemí.“ Lucie se se svou organizací rozhodla zůstat. Jednak kvůli obrovskému provozu, kvůli kterému by se od moře stejně nestačili dost vzdálit, i proto, že vlny nepřišly okamžitě a po několika minutách si mohli v telefonní aplikaci ověřit, že epicentrum se nacházelo pod pevninou a tsunami tudíž nepřijde.

„Během následujících dní jsem se rozhodla, že odjedu. Po zemětřesení nikdo do školy nechodil, děti zůstávaly doma s rodiči a opravovali, co se dalo. Navíc to byl obrovský nápor na psychiku,“ vzpomíná. Ačkoliv nechtěla být ta co utíká, rozhodla se, že už nemůže být na místě kvůli tomu, proč na ostrov přijela – učit angličtinu a poznávat místní kulturu. Nakonec se díky i rodině a hrozbě dalších otřesů rozhodla vrátit zpět domů o dva týdny dříve. „Indonésie ani nevyhlásila krizový stav, protože kdyby to udělala, došlo by k obrovskému odlivu turistů, hlavně z blízkého Bali, které nebylo zasažené skoro vůbec. A to asi nechtěla vláda riskovat. Hlavní zemětřesení totiž bylo na Lomboku a to není tak velký turistický cíl,“ zamýšlí se Lucie. Na otázku, zda by jela jako dobrovolník někam znovu, odpovídá, že ano. „Nevím, jestli úplně učit, ale možná bych zkusila zdravotnickou organizaci, až budu mít více zkušeností,“ uzavírá optimisticky.

Reklama