Reklama
 
Blog | Silvie Kadlčíková

Nebát se podzemní tmy

Je pondělí odpoledne a já mířím do jednoho z míst, kam bych asi normálně nezavítala. Jihlavské katakomby. Po Znojmě druhé nejrozsáhlejší v České republice. Nachází se téměř pod celým městským centrem, jelikož byly vybudovány už ve středověku. Ačkoliv v současnosti slouží hlavně pro turisty a horníci zde několik stovek let už nepracují, dnes se stanou dějištěm zvukové performance, díky které se ponořím do paměti tohoto zvláštního a tajemného místa.

Rychle se proplétám okolními uličkami a hledám odbočku, která mi ukáže vstup do podzemí. Všimnu si jí jen taktak, jelikož cesta vedoucí ke dveřím je částečně zatarasená dělníky. Vcházím dovnitř a připojuji se k několika stojícím lidem, kteří také čekají na pokyny. Po pár minutách přichází průvodkyně a říká, že do podzemí se dostane pouze dvacet devět lidí, i když je nás tu mnohem více. Stoupám si tedy do fronty a čekám, jestli se dostanu dovnitř. Nakonec na mě padne číslo osmadvacet a můžu se vydat po příkrých schodech dolů.

Asi za dvě minuty chůze dorazíme do chodby, která se na konci rozvětvuje do dvou dalších. Chodby jsou úzké, nízké a klenuté do oblouku, zdi pokryty lehkým nánosem bílé plísně, jak po nich neustále stékají kapky vody. Je tu asi stejná zima jako venku, koneckonců je konec října.

 

Moje židle je zády k dalšímu schodišti mířícímu někam vzhůru. Jakmile se všichni usadí na své místo, přichází dvojice umělců, jež bude dnešní performanci tvořit – Michal Kindernay a Vendula Guhová. Dají nám stručné pokyny o vypnutí telefonu, protože celou půlhodinu setrváme v absolutní tmě, kterou by nemělo nic rušit. ,,Nebojte se, některé zvuky budou reálné, některé ne. Kousek jsme našli chodbu vedoucí do ZOO, ale je zahrazená, takže živé zvířata tu nepotkáte,“ říká Michal s úsměvem. Nakonec nám popřejí příjemný poslech a každý se ztratí v jiné chodbě.

Pár okamžiků čekáme, co se bude dít. V jedné chvíli se najednou zhasnou všechny světla a na pár minut se ponoříme do absolutní tmy a ticha. Nejsem úplně člověk, co by vyhledával neproniknutelnou tmu, ve které nevidím ani obrysy svého těla, ale tma tady na mě působí příjemným, uklidňujícím dojmem. Zpomaluje myšlenky a donutí mě se pořádně nadechnout, pocit, který jsem pár posledních dní potřebovala jako sůl.

Postupně se z povzdálí začíná ozývat první zvuk. Je to trochu jako když přistává letadlo, ale jinak ho moc nedokážu zařadit. Postupně se šíří celým prostorem, až je všude kolem mě. Postupně ho doplňují další zvuky – v dáli někdo skládá dřevěná prkna a někdo zase tepe hornickým kladivem stříbro. Moje oči už si zvykly na tmu kolem, a i když si pamatuji, že napravo i nalevo sedí lidé, přestávám je vnímat a soustředím se jen na zvuk ve tmě. Střídavě zkouším zavírat a otvírat oči, i když v tom nevidím rozdíl. Najednou se mi ale před očima začnou míhat drobné světelné odlesky. Nejdříve mě napadá, že je vytváří moje mysl, ale po chvíli si uvědomím, že musí být skutečné, i když jsou tak nepatrné. Slabé fialové světlo je příjemné na pohled a postupně stírá hranice mezi realitou a snem.

Zvuková stopa se postupně proměňuje ve vrzání a skřípění. Zní to trochu jako starý důlní výtah, jehož zmenšený model jsem viděla po cestě do podzemí na zdi. Nahoru a dolů, otevřít dveře a vystoupit. Fialová světla pomalu doznívají a zvuk se opět mění. Nejdříve mi to přijde jako zvuk malého vodopádu. Proč by tu ale měl být? Jak se zase šíří celý prostorem, nabývá nové dimenze padající zdi. Jako kdyby nastal sesuv půdy, podzemní zdi se rozpadly a z povrchu crčelo společně bahno a voda. To bude ono, v 60. letech tu byl přece masivní propad chodeb.

Jedna z věcí, co se mi opravdu líbí je, že spousta zvuků je tvořena přirozeně. Není pouštěna jen z nějakého zvukového záznamu, ale jde poznat, že někde dál používají skuteční lidé opravdové nástroje. A také nikdy zvuk neskončí utnutím jen tak. Vždy odezní přirozeně, plynule, nebo se převtělí do něčeho jiného. Právě teď nastalo ticho a můžeme tak slyšet jen kapky stékající po okolních zdích. I díky tmě jsem ztratila přehled o čase, a tak netuším, jak dlouho může trvat – jestli pár sekund nebo hodin.

Najednou slyším zprava posunování cihel. Někdo je posouvá po zemi, dává na sebe a zase rozkládá. Ten samý zvuk se objeví i z opačné strany. Za několik okamžiků se cihly z obou stran začnou přibližovat, až se objeví v rohu chodby nezřetelná postava osvětlena slabým oranžovým světlem. Je tak slabé, že jde poznat jen obrys postavy, která za sebou táhne jednu cihlu. Když se ztratí někde v místech, kde bývaly rozdělené chodby, z opačného směru se vynoří další a projde celou uličkou až na konec. Pak se opět rozhostí ticho.

Na to po chvíli naváže další nový zvuk. Připomíná mi posunovaní krabic nebo nábytku. K němu se připojuje zezadu ze schodiště kladka vynášející kbelíky plné surovin následované sípěním horníka. Znovu se podivuji nad tím, jak je vše dokonale realistické. Ve vzduchu jdou cítit pot a slzy. Po celé této souhře ale nastává něco neočekávatelného. Ocitáme se v ptačí voliéře. Netrvá to ale dlouho a za chvíli se rozezní lví řev. Opravdu silně. Aha, tak proto ty řeči o chodbě do ZOO na začátku. Tohle je taky jediný moment za celou půlhodinu, kdy se cítím nepříjemně.  Lví řev se protíná se skřehotáním havranů, ale najednou se ocitáme zpět v ptačí voliéře. Už možná spíš v lese za hezkého slunečného dne. Do ptačího zpěvu začíná nejdříve potichu a poté hlasitěji hrát útržek chorálu. Není se čemu divit, protože tato část chodby je dost možná hned pod nedalekým kostelem. Chorál postupně zesiluje a když se ozve amen, všechno utichá.

Chvíli nikdo neví, jestli je konec, nebo ještě ne. Ozve se zakašlání a po pár okamžicích ,,Už je konec!“ Všichni začnou tleskat a rozsvítí se světla. Je vidět, že všichni jsou z performance nadšení a nešetří při odchodu slovy chvály směrem k autorům. Potom, co vyjdu ven chvíli mžikám do denního světla, které se mi najednou zdá mnohem méně přívětivější než tma. V té se totiž člověk mnohem snadněji schová – ať už sebe, nebo svůj strach.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama